Tři brány – III.

Nabízím základní plány k postavení třetí brány. Ty předchozí brány byly, jsou a budou. Díky Bohu, to je jejich síla a z toho pramení jejich naděje. Ta třetí je jiná dimenze. Ta třetí prostě je, je teď. Proto se jmenuje jednoduše:  Nová brána. Do Svatého týdne Novou branou.

Líbí se mi, jak to napsal Henri J. M. Nouwen ve své knize Tady a teď:

„Nový začátek! Prožívat každý den, každou hodinu, ano, každou minutu jako nový začátek, jako jedinečnou příležitost vytvořit něco nového!

Máme problém v tom, že dovolíme naší minulosti, která je rok od roku delší, aby nám říkala: Všechno víš, všechno už jsi viděl, tak buď rozumný. Budoucnost bude jen dalším opakováním minulosti. Snaž se přežít, jak nejlépe umíš.
Je mnoho prohnaných lišek, které nám skáčou na ramena a šeptají nám do uší tu velkou lež: Není nic nového pod sluncem… nenech se zmást.

Poslechneme-li tyto lišky, budou mít nakonec pravdu: náš nový rok, nový den, nová hodina se stanou všedními, nudnými a pochmurnými, a nebo v nich bude něco nového.

Tak co mám dělat? Nejprve musím poslat lišky tam, kam patří: do jejich nor. A potom otevřít svou mysl a své srdce hlasu, který se šíří přes hory a údolí našeho život a říká: Nechte mě ukázat vám, kde žiju mezi svými lidmi. Mé jméno je ‚Bůh s tebou‘. Setřu vám slzu z očí, nebude už smrt ani zármutek, protože co dříve bylo, pominulo (srov. Zj 21,2-5).“

Jako poprvé. Protože je to poprvé. Vždy je všechno poprvé, jen naše srovnávání to vidí jinak. Velikonoce, Svatý týden jako poprvé. Mohu do toho jít s nastavením: to už jsem zažil, pokolikáté už jsem to zažil. Ale Velikonoce se dají projít skrz Novou bránu. Bude to poprvé, jako vždy. S všímavostí. Vědomou pozorností. Novou branou.

„Tak už tu máme zase…“

„Jak říká klasik…“

„Já vždycky říkám…“

„Ty nikdy/vždycky…“

„Zase jsem to…“

„Přes to u mě nejede vlak. Nikdy.“

„Zase se ukázalo, že jsem…“

Tyto úvody, podivné hudební klíče klasicistních partitur našeho hodnocení, stálého zhodnocování, přinášejí většinou trochu úlevy, to ano. Trochu bezpečí. Trochu pocitu, že věcem rozumíme a že to máme nějak v rukou. Přesto to ale bývají často partitury už stokrát ohrané a málokdo je chce slyšet. Party, které zní bez života, se neviditelně mohly stát naší pastí. Chybí jim energie nové tvorby. Nepřinesou nic nového do světa, do vztahů, ani do naší vnitřní pokladnice. Nepřinesou ani trochu radosti, legrace a dobrodružství.

Ježíšovy Velikonoce nám dává důvody zpochybnit tato zastaralá předznamenání a vstoupit:

Novou Branou.

Vstoupit s duší začátečníka.

Vstoupit a očekávat něco nového.

 

Brána milosrdenství. Brána odvahy, důvěry. Nová brána. Šťastnou cestu.

 

Sedmé starozákonní čtení Velikonoční vigilie:

…Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, ode­jmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“ (viz Ez 36, 16-17a. 18-28)

 

Hle – všechno tvořím nové! praví Bůh (Zj 21,5).

 

„Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.

Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?

Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.“ (Iz 43,18-19)

 

Petr Nešpor
www.petrnespor.cz

 

Tři brány – I. díl

Tři brány – II. díl

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Postní stezky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>