Tři brány – II.

Vždycky jsem si nějak neuměl moc poradit s postní dobou. Bližší mi byly adventní týdny. Nebo i vánoční a velikonoční doba. Úlevou a projasněním mi bylo vysvětlení (myslím, že to byl tehdy Aleš Opatrný), poznání, že postní doba je nikoli především dobou postů, křížových cest, zapírání se… Je to především doba přípravy katechumenů na křest. A my můžeme tyto katechumeny doprovázet.

Můžeme se také vézt na téže vlně, jako surfaři a znovu se těšit z životodárnosti oceánu Boží milosti. Nezaměnit prostředek za cíl. Nejde tak o to, co my děláme pro Boha, ale co on dělá pro nás. To není nějaké okrajové přepnutí. Je to přepnutí mezi popojížděním na runway a ladným letem A 380. A možná někdy i přepnutím mezi snahou o sebevykoupení na straně jedné, a  strhujícím prožitkem vykoupení od Boha na té druhé. Příprava na křest je jako stát před tímto oceánem milosti, otevření se největšímu daru od Boha. Vstoupit na vlnu. Takto to prožívali křesťané prvních staletí.  Průlom do krajiny Božího království – křtem.

Anselm Grün spojuje prožitek křtu s událostí Ježíšova křtu od Jana Křtitele. Hospodin tam Ježíšovi něco řekl, a nás se to týká: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera. V Tobě mám zalíbení.“ Mnoho lidí cítí oprávněnost k vlastnímu životu jen podmíněně. Chápou přijetí svého života jen skrze přísné podmínky: smíš existovat, budeš-li hodný, budeš-li mít úspěch, budeš-li splňovat představy někoho dalšího a podobně. Jestliže se dětem zakódovalo jenom toto podmíněné právo na život, těžko se jim naplno vstupuje do řeky života, a místo toho rozvíjejí strategie přežití. Mají potřebu podmiňovat vše většími výkony, jenom proto, aby byly přijaty. Nikdy nemají odvahu plně a klidně říct svůj vlastní názor, přizpůsobují se, ohýbají si záda, jen aby byly milovány. Nebo je takové prožívání už tak k nesnesení, že se vzepřou a odskočí k druhému extrému: strategie „na nikom a na ničem mi nezáleží“. Karl Frilingsdorf nazývá takový život přežíváním. Nežijeme skutečně, jen přežíváme. Oproti tomu skutečný život je možný pouze tehdy, vím-li, že jsme milováni bez-podmínečně.

To nás vede k té druhé souvislostí, který dobrý Anselm Grün ke křtu, Svatému týdnu a Velikonocům připomíná:

„Při křtu zažíváme, že víra překonává naše nejhlubší strachy z vlastní bezcennosti. Fritz Rieman popsal čtyři základní obavy:

  1. Strach z vlastní bezcennosti. Chceme potom dokázat svou hodnotu tím, že podáváme stále větší výkony. Tento strach ale může být překonán jenom vírou, že před Bohem máme nekonečnou cenu.
  2. Strach z nepředvídatelnosti. Bojíme se, že padneme, že bezmocně ztroskotáme, a proto se upínáme na lidi nebo na majetek. Tento strach však může být překonán jedině vírou, že nás Bůh vede a pomáhá nám.
  3. Strach z pocitu viny, že existujeme. Omlouváme se, že tu vůbec jsme. Nebo pocity viny odstraňujeme tím, že se rozdáváme. Tento strach lze překonat jedině vírou, že existujeme díky Boží milosti, protože Bůh nás miluje.
  4. Strach z blízkosti. Bojíme se, aby se k nám ostatní nedostali příliš blízko. Z tohoto strachu nás osvobozuje zkušenost s Boží uzdravující a milující blízkostí.“

Druhou branou, kterou mohu projít Svatým týdnem může být Brána víry, nebo Brána důvěry , nebo Brána odvahy (vyberme si podle svéhoho gusta, jak se nám to pro naši cestu hodí) – viz dar křtu a výše uvedené čtyři body.

Petr Nešpor
www.petrnespor.cz

Tři brány – I. díl

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Postní stezky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>