Král David si jde pro stavební povolení

„Jen cesta ti dává svobodu, bratříčku.“  Cesta karpatskými horami Rodna a Suhard nám začínala dvoudenním deštěm. Stoupali jsme od řeky v údolí až k prvním dvoutisícovým vrcholkům. I cesta může být cíl, říká se. Jen cesta ti dává svobodu, lehkonohý bratříčku – takto vypráví Miroslav Nevrlý v neuvěřitelných Karpatských hrách. Říká se jí bible poutníků, naučila mě v životě mnohému. Miroslav Nevrlý píše:

Bible poutníků

Nahoře, na dva tisíce třista metrů vysokých hřebenech Rodnejských Alp jsou krásné říše: trávy, zelené hřbety, miliony červených rododendronů, nízkých a něžných. Dvakrát denně bouřky, mlhy i slunce. Líbilo se mi v rodnejských horách.

Jdeš hřebenem dny k jihozápadu a všude jen trávy: lesy jsou až hluboko pod tebou. Občas jezírka, jezera, stáda. Po skalách posedávají podhorní pěvušky. Mají divoce svištivý let. Opuštěné hory.

Pod vysokou horou Ineu leží jezero Velká Lala, ledovcové hory. Pod ním poslední Rodnejský nocleh v opuštěné lovecké chatě při nesmírné bouřce. Topíme smrkovými čarověníky, jediným dřevem, které v lijáku hoří. Pod chatou burácí rozvodněná řeka Lala.

Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda. Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře. Jen cesta ti dává svobodu, lehkonohý ptáčku.

Rodna1.jpgNeznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, tchořím krokem se blíží karpatský večer. Dokola pod tebou jen sedmihradské hory, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků. Samota je úplná. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždy vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli. Jsi svobodný!

Poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet. Nikde se nedá víc zakusit než na cestách bez domova.

Dobré i zlé. Poznání je smyslem cest.

Kam se vydáš? Do severních dolin a odtud dál k říčním proudům, oblázkovým břehům Bukoviny. Nebo do jižních roklí daleko k pelyňkovým pastviskům valašských hor. Nebo k východu, až tam, kde hory padají na moldavskou stranu. Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno důležité, nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože. Je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé.

Je nutné se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš. Jak zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde ten okamžik! Okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš. Sladká nebeská vteřina svobody.

Zdomácněný David

predklasteri.jpgNa čtvrtou neděli adventní byla v kostelích trochu překvapivá nadílka biblických textů. Zvlášť mě zaujal text ze starého zákona – jakoby na první pohled s adventem a Vánoci moc nesouvisející. Přesto do vánoční scenérie patří, nabízí jiný pohled na ni.

Text se četl o čtvrté nedělní neděli v kostelích celého světa. Četlo se z Druhé Samuelovy knihy. Po dobách bojovných a neklidných má David nyní svoji zemi, svůj lid a svůj palác, svou prestiž. Po létech, kdy bojoval o holý život, chodil pěšinami, cestami i necestami, prochází se teď po svém paláci a v hlavě má stavební projekt: chrám pro Hospodina! Přečtěme si příběh:

Čtení z druhé knihy Samuelovy

2 Sam 7, 1-5. 8b-12. 14a. 16

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“

Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě.

Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.

Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“

Z <http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=21&m=12&r=2014#C1>

David se  vydává k proroku Nátanovi. A žádá o stavební povolení. Svého druhu. Bude to chrám pro Hospodina, chce, aby mu Hospodin skrze Nátana požehnal. I okolní pohanské národy přece mají velkolepé chrámy pro svá božstva.

Projekt je skvělý a dokumentace kompletní: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“ ujišťuje ho Nátan, domnívá se Nátan. A David tak má svoje povolení. I Nátanovi to přichází jako skvělý nápad. Oba dva hoří pro Hospodina a jeho věc. Jsou to Boží přátelé.

Ale zadrhlo se to. Už té noci měl Nátan zase ty svoje živé sny. A Nátan věděl svoje o snech. Rozuměl svým snům, proto byl prorok. Uměl je ocenit. Porozumět jim, už tisíciletí před Freudem a Jungem. Promlouval v nich k němu Hospodin.

Sen Nátanův vše mění. Hospodin nepotřebuje chrám na hlavní třídě. Nechce se zavřít jen do chrámu z kamenů a cihel.

Tak málo si uvědomujeme jak je to slovo provokativní. Židům i křesťanům. Úctu k Bohu máme spojenou s chrámy, obřady, formami zbožnosti. Ale zde je osvobozující výzva Nejvyššího. Naše chrámy, synagogy, mešity, domy Boží – bývají krásné, jsou plné tvarů, barev a odstínů. Ozývají se v nich ty nejharmoničtější písně. A Hospodin striktně neodmítá Davidovo přání. Stejně nakonec po takových Davidových přípravách velký moudrý král Šalamoun, Davidův syn, chrám postavil.

David si ale potřeboval vzpomenout, odkud zná Hospodina, živého Boha. Vzpomenout na betlémské pastviny svého otce Jíšaje. Na místo bitvy s Pelištějci v dolině u Posvátného stromu. Na jeskyni Adulámu a další místa, tam venku, v nezajištěnosti, kde Hospodin byl s ním víc, než by to dokázal jakýkoli chrám. Ne na jednom místě, ale na cestě.

Na co si potřebujeme vzpomenout my? Kde rostly naše chrámy – okamžiky setkání s živým Bohem?

 

Chrám z Větru

Kaple.jpg„Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch!“ To říká Pavel z Tarsu.

Hebrejské RUAH, ke kterému odkazuje Pavel, znamená duch – ale také vítr, vánek, dech!

Na karpatských divokých horách, na Paringu, Fagarasi, Retezatu, Capatini, Suhardu a dalších, zažíval jsem zvláštní podmanivou jednotu se stvořením. Vnitřní mír a radost z toho, že žiji. A hlavně svobodu. Ve větru, ve vánku je svoboda. Vrcholky – vítr – svoboda – Duch Boží – přítomnost Boha.

Nastal čas, již dávno nastal. Vydat se opět na cesty, za chrámy z Větru. Rozpoznávat chrámy, které všude vznikají, nejsou postavené z lidskýma rukama, z cihel a z kamenů. Chrámy, které slíbil, že nám postaví Bůh:

…já mu postavím chrám… – slyší Nátan a David

…Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě… – slyší Samařská žena u studny od Ježíše.

My jsme ty chrámy. Z Ducha, lidských duší, z větru, z volnosti a svobody, milosrdenství. To je vlastní bohatství křesťanů, to je pravý církevní majetek. Chrámy z Větru.

To ostatní – je krásné, ale zároveň i prach.

 Chrám Sobota je pro člověka

Chrám tu není sám o sobě. Ani obřady. Sobota není pro sobotu, ale pro člověka. Pro člověka! Ať promluví Louis:

V křesťanství neexistuje kult pro kult, ale vše, co se týká služby člověku, musí mít přednost před kultem Boha. „Jdi a usmiř se nejdříve se svým bratrem” (Mt 5,24). „Jděte a naučte se, co znamená slovo: Milosrdenství chci, ne oběť!” (Mt 9,13) V benediktinských klášterech při bohoslužbách zůstává ošetřovatel u nemocného, kuchař u krbu a vrátný přijímá hosty.

Kristus ohlásil, že velkolepý kult Jeruzaléma už neplatí: že na jeho místo nastoupí kult duchovní („v duchu a pravdě“).

Nejrevolučnější z Ježíšových výroků je patrně tento: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu.” (Mk 2,27)

Neděle je pro člověka, ne člověk pro neděli. Láska přece vzniká jen ve svobodě a radostném údivu.

 Klerikalizujete-li, tj. koncentrujete-li svatost na zvláštní místa nebo osoby, pak je zbavujete křesťanství. Bydlí-li Bůh skutečně mezi cihlami, pak je člověk chrámem, který ztratil své určení. Ale Kristus zemřel, svatý Štěpán byl ukamenován, apoštolové byli pronásledováni proto, poněvadž tvrdili, že „Bůh nepřebývá v chrámech zbudovaných lidskýma rukama” (Mk 14,1 8; Sk 7,48; 17,24).

Biskupové tráví celé dny tím, že světí cihly (svěcení kostelů a oltářů). Nezapomeňme však, že se tak děje kvůli lidem a že jen přítomnost věřících dává  v kostelích Bohu příbytek.

Kristus byl chudý: potřeboval-li místnost, aby slavil večeři, vypůjčil si ji.

Louis Evely  – Modlitba moderního člověka

 Vánoční cestou ke chrámu

Louis je ohnivá duše. Snadno ho odmítnout. Snadno se pohoršit. Snadno z něj udělat odpadlíka. Jeho buřičství však boří jen to, co stojí na písku. Je to slovo jen pro toho, kdo chce vnímat  podstatu. Já bych neboural kostely a ani je neprodával. Ani Louis. Ale všichni ze svědků, kteří zde dnes promluvili, všichni hovořili o Božím chrámu. Hospodin sám staví chrám. Chrám postavený z živých lidí, ze svobody a z větru. To, na co si musel vzpomenout David, na to, co se dělo na jeho stezkách. Všechen náš smysluplný růst je růst v lásce a svobodě. Bůh stvořil člověka jako svůj obraz – nepodobá se ničím víc člověk Bohu, jako svobodou.

milenium.jpgVítej! Jsi tu, chci, abys žil!

Všechno, co vidíš, všechny, které vidíš, to je chrám.

Vydej se na svou cestu.

Je tvoje.

Jen cesta ti dává svobodu, bratře, sestro.

Já jsem Cesta.

Štědrý den začal. Má svoje formy, svoje písně, svoje setkání. Těším se na ně. Přesto ať vždy jeho Boží obsah panuje nad naší formou. Ta je proměnlivá. Ať vánek Ducha pofukuje jako neustálý příslib naší vnitřní svobody a Boží přízně. Ať se tento chrám vztyčí všude tam, kde budeme tvořit kruh přátelství, respektu a odpuštění. I dnes, s našimi blízkými.

Příliš přemýšlíme: jak by to mělo být, nebo co vše je potřeba ještě zařídit, kdo všechno se musí polepšit, aby bylo všechno dobré. To ale zavazí.

Přeji dobré cesty. S Bohem můžeme na té cestě stavět skvělé chrámy. Betlémská stáj je to nejlepší architektonickou inspirací.

„Jen cesta ti dává svobodu, bratříčku.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Adventní stezky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>