Čestně o člověku, čestně o Bohu

ps_tretiMinulý týden dopoledne v čekárně jedné brněnské polikliniky byl neočekávaný klid. Na výběr některé z asi padesáti křesel. Širokým pásem oken pronikal z vnitrobloku dar slunce. Měl jsem čekat asi hodinu, což skýtalo dobrou příležitost otevřít si knihu. Hned jsem toho využil.  Na druhém kanálu jsem ale mohl – a vlastně mi ani nic jiného nezbývalo – pozorovat na minimalistické scéně prvorepublikové funkcionalistické čekárny, jak se tu v nepravidelných periodách objevují malá zajímavá dějství psaná životem:

Libreto z čekárny

Přišly dvě dámy. Byly hlučné, takové – řekl bych – městské selky? Jsou tu na nějaké domluvené vyšetření. Po chvíli vychází ze dveří sestra: „Je tu někdo, o kom nevím?“ Selky se hned zvedají, a legračně běží, aby sestřičku nezdržovaly, a před sebou mávají papírem…, taková už je to doba. Něco však nebylo dobře, to je první reakce sestry. Jedná se selkami jako s malým dítětem. Možná byla příliš dlouho doma s dětmi a něco tam přeskočilo a zůstalo jí to? Nevím, tiše, jako bych tu nebyl tu sedím a přemýšlím, proč z otevřených dveří zavanul zvláštní nepokoj. Vnímá ty holky selky jako člověk vnímá člověka? Měl jsem pocit, že jakkoli jednala sestra slušně, pořád z toho trčelo něco znepokojujícího. Pořád nebylo z jejího pohledu něco v pořádku, aneb: proč jen tady u paní doktorky tak zlobíte.

Za chvíli přichází jeden starší pán zjevně vykolejený z přísné zdravotnické instituce. Ptal se mne, jestli v těch doktorských dveří někdo je, že je domluvený na vyšetření. Po chvíli vyšla lékařka a velmi lidsky pána vyslechla a vzala do ordinace.

Stále čtu. Slyším brzy další kroky, další lidské bytosti. Po chodbě prochází postarší muž, za ní v závěsu ustaraná manželka. Chlap v kožené bundě snad ještě z devadesátých let. Pán zrovna telefonuje,  působí jako podnikatel…  z devadesátých let. Snad je v oboru sběrných surovin, nebo rychlé půjčky, nebo stavebnictví? Direktivně a rádoby důležitě hartusí do telefonu. Něco ve smyslu: „…tak tomu zmetkovi řekni, že se s ním nebudem bavit, ať to rychle podepíše…“ Ten zmetek… – to slovo mi nejde z mysli. Hlas pana, který se věnuje svému důležitému podnikání a má teď důležitý hovor a důležité starosti (než nějaký bezvýznamný zmetek) se ztrácí, jak se po chodbě vzdaluje od mé čekárny. Přestávám rozumět slovům, a jsem i docela rád, tón pohrdavého hlasu je však stále poznat. Vracím se ke knize.

Slova, která léčí

Náš dospělácký adventní kalendář je v druhé půli. Jak prožít těch 5 dní do Vánoc, aby to byly dny smysluplně prožité, dny vnitřní pravdy a neokázalé lásky? Mám na mysli mám pořád stopu smutku z toho pána, který má svět takový, že je pro něho někdo zmetek. Myslím také na paranoidní konspirační vidění, které registruji v různých rozhovorech, na blozích a diskusích.  Myslím na cynismus, který se snadno splete s legrací a s touhou být zajímavý. Obrácená perspektiva, bílá jako černá a obráceně.

 Střih, jakoby z jiného světa, ale přesto z téhož: Je to jiná doba, ale tentýž velmi složitý společensko-politický svět. Je to stejná scéna, ale úplně jiný zorný pohled. Takový pohled léčí. Najednou se do bublaniny nespokojenosti ozve píseň o naději. Působí jako balzám, jako když fouká jiný, čerstvý vítr, v kterém se konečně dá dýchat. Takto mi zní píseň o naději, kterou zpívá prorok Izaiáš (čteno tuto, 3. neděli v kostelích po celém světě), je to jiný vítr, obrácená perspektiva obrácené perspektivy:

Duch Pána, ( duch ) Hospodinův, je nade mnou,
protože mě Hospodin pomazal,
poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým,
obvázat ty, jimž puká srdce,
oznámit zajatým propuštění,
svobodu uvězněným,
hlásat Hospodinovo milostivé léto. 

Radostí jásám v Hospodinu,
má duše plesá v mém Bohu,
neboť mě oblékl v roucho spásy,
oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem,
jako nevěstu ozdobenou šperky.
Jako země rodí rostlinstvo,
jako zahrada dává vzejít své setbě,
tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti
a slávě před všemi národy. 

(Iz 61, 1-2a. 10-11)

 Z <http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=14&m=12&r=2014#EV>

oxfordstreet.jpgJakoby starozákonnímu pěvci bylo jedno, že ho někdo označí za pravdoláskaře. Je mu jedno, že ho někdo bude považovat za snílka. Navzdory výsměchu, cynismu, navzdory stoce hrubosti a pohrdání člověkem, tím více zvěstuje, zpívá svoji dobrou zprávu chudým v zemi.

Je to zvěst milosti, spásy, Boží přízně. Zvěst o tom, že Hospodinu není nikdo lhostejný. Jasná zpráva o tom, že On si nikdy nedělí lidi na ty chytré a blbce. Zprávou o milosti a naději přichází z jiné strany jeviště.

Je to zvěst, která může léčit. Dobrý čerstvý vítr, který může odfoukávat naši paranoiu, naši neschopnost věřit v dobro člověka, naše neustálé dělení na chytré a blbé – pomůcka která omezuje ve složitém světě naší tenzi, rozdělíme si to a svět se nám hned jeví takový přehlednější a my z toho vyjdeme vždy dobře.

Čestně

Kniha Čestně o Bohu od Johna A.T. Robinsona se v roce 1963 stala senzací. Nejen mezi anglikány. Sháněl se po ní tehdy i ministerský předseda, a musel si počkat na dotisk. Senzace nebyla bulvárního charakteru. Odpovídala povědomí lidí, že určitá tradiční schémata, do kterých si zařazujeme Boha a tajemství, která nás přesahují, jsou neudržitelná. Robinson nevidí Boha někde nad nebo někde venku. Ale přímo mezi námi a v nás. Píše i o něčem, co je vynikajícím výkladem tajemného a tak lidského Izaiášova textu o milosti – Hospodinově milostivém létu, kde se uzdravují zraněná lidská srdce. Říká to slovy Paula Tillicha, s kterým je na stejné vlně:

ps_cestne.jpgMilost nás zasahuje, když jsme ve velké tísni a v nepokoji.

Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života.

Zasáhne nás, když cítíme, že naše osamocenost je hlubší než obvykle, protože jsme porušili jiný život, který jsme milovali, nebo jemuž jsme se odcizili.

Zasáhne nás, když naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostÍ, znepřátelením, nedostatkem zaměření a usebrání se nám stalo nesnesitelným. Zasahuje nás, rok po roce, když se vytoužená životní dokonalost nedostavuje, když stará hnutí v nás vládnou tak jako po desítiletí, když zoufalství zničí všechnu radost a odvahu. Někdy v takovém okamžiku prolomí naši temnotu světelná vlna, a je to, jako kdyby nějaký hlas řekl:

,Jsi přijat. Jsi přijat,

přijat Tím, co je větší než ty

a jehož jméno neznáš.

Na to jméno se teď neptej;

třebas je najdeš později.

Nesnaž se teď dělat vůbec nic;

později možná vykonáš mnoho.

Nic nehledej ; nic nekonej, nic nezamýšlej.

Prostě přijmi skutečnost, že jsi přijat!‘

Jestliže se nám tohle stane, zakoušíme milost. Po takové zkušenosti možná nejsme lepší než předtím, a možná nevěříme víc než předtím. Ale všechno je proměněné.

V tom okamžiku milost přemůže hřích a usmíření překlene propast odcizení. A nic se od této zkušenosti nežádá, žádný náboženský nebo morální nebo intelektuální předpoklad, nic než přijeti.

Ve světle této milosti vnímáme sílu milosti v našem vztahu k druhým a k sobě. Zakoušíme milost, že jsme s to pohlédnout upřímně do očí druhého, zázračnou milost sjednocení života s životem. Prožíváme milost vzájemného chápání slov.

Rozumíme nejen doslovnému významu slov, ale i tomu, co leží za nimi, i když jsou drsná nebo zlostná. Neboť i tehdy je tu touha prolomit zdi osamocení. Zakoušíme milost, že jsme s to přijímat život druhého, i když je nám nepřátelský a škodlivý. Neboť skrze milost poznáváme, že náleží témuž základu, k němuž patříme my a jímž jsme byli přijati. Prožíváme milost, jež nám umožňuje překonat tragickou odloučenost pohlaví, generací, národů, ras, a dokonce i naprostou odcizenost mezi člověkem a přírodou. Někdy se projevuje milost ve všech těchto odloučeních, takže se sjednocujeme s těmi, k nimž patříme. Neboť  život náleží životu.

K tomu John Robinson dodává:

V tom všem můžeme rozpoznat to, co sv. Pavel praví o novém stvoření a novém člověku v Ježíši Kristu. Není to nic zvlášť náboženského – není to ,ani obřízka, ani neobřízka‘. Je to život člověka pro druhé, láska, jíž jsme dokonale uvedeni v jedno se základem naší bytosti, projevujícím se v neusmířených vztazích naši existence.

Z milosti

Svébytný, tajemný a chasidský Martin Buber o filozifii vztahu praví:

ps_jaaty2.jpgSvět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí.

Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést jsou dvě.

Základní slova nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice.

Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty

Druhým základním slovem je slovní dvojice Já-Ono, přičemž místo Ono lze říci i On nebo Ona, aniž by se tím základní slovo měnilo.

A tak je i lidské já dvojí.

Neboť já základního slova Já-Ty je jiné než já základního slova Já-Ono.

 Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry.

Základní slova říkáme svou bytostí.

Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytosti.

Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.

 Není žádné já o sobě, nýbrž jen základní slova Já-Ty a já základního slova Já-Ono.

 Kdo říká jedno ze základních slov, vstupuje do něho a stojí v něm.

 Setkávám se s „Ty“ z milosti,

Nemohu je najít hledáním.

Všechen skutečný život je setkáním.

 Vztah k „Ty“ je bezprostřední. Mezi „Já“ a „Ty“ není žádná soustava pojmů, žádné předchozí vědění a žádná představivost.

Mezi „Já“ a „Ty“ není žádný účel, žádná chtivost a žádné předjímání.

Každý prostředek je překážkou. Jenom tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.

(Martin Buber – Já a Ty)

 

Bez poznání Já-Ty, bez vědomí milosti existuje možnost, že jsem se už léta nesetkal s člověkem. Cynismus, pohrdání a převaha skýtá člověku jakýsi pocit kontroly a hodnoty (s pomocí znehodnocení těch druhých, hloupých). Ale cena za tento pochybný pocit je až příliš vysoká.

 

Přepracování libreta – nastavení pro vztah

(adventní rituály)

Pravidlo Richarda Gerea

gerkin.jpg

“Existuje jedno účinné cvičení, celkem jednoduché, které jsem začal využívat před dlouhými lety. Ať už
jsem na své cestě potkal kohokoli, člověka nebo třeba hmyz.

 PRVNÍ myšlenka, kterou si připustím ve vztahu k té druhé bytosti: „PŘEJI TI ŠTĚSTÍ!“ Hlavní je, aby ta myšlenka byla opravdu úplně první: „PŘEJI TI ŠTĚSTÍ!“

 Naprosto to změní všechno další, k čemu dojde mezi vámi a tím druhým. Říkám to na základě vlastní zkušenosti.

 Někdy je to krajně obtížné, když se setkáte osobně s nepřítelem, když stojíte tváří v tvář neočekávané drsné situaci. Mě velmi pomáhají meditace, které mě naučily nepřipustit záporné emoce.

 Získáte schopnost vytvořit si kolem sebe jakýsi prostor. Uvidíte, jak se v něm vznáší ta negativní emoce, a než vás ovládne, dokážete ji přeměnit.

Všechno uvidíte tak, jak to je: tady se projevuje nevědění; hněv není nic jiného, než nevědění – z mojí strany i z té druhé. Přetvořte ho, nechte ho odplout, změňte ho v LÁSKU: „PŘEJI TI ŠTĚSTÍ!“ Zkuste to a uvidíte, jak se všechno ve vašem životě změní.“

 Z <http://www.pronaladu.cz/jak-dosahnout-aby-nas-kazdy-mel-rad/>

 

 

Čas se promění ve zlato

(podle Anselma Gruna)

Udělej si na okamžik čas. Představ si: Teď nemusím vůbec nic dělat. Jsem zcela přítomen v tomto okamžiku. Tento okamžik mi patří. Žiju v něm.

A pokud se za chvíli vrátím do práce, pokud se pokusím být přítomen v okamžiku, v rozhovoru, který právě vedu, v psaní e-mailů, v telefonování. Nenechám na sebe tlačit ani při rozhovoru, ani při psaní, ani při telefonování. Zcela se tomu okamžiku oddám. Zkoušej to znovu a znovu. Budeš cítit, že se nevystavuješ tlaku, že tě čas nesžírá, ale naopak že je tento čas příjemný.

Děláš jedno po druhém a při jednom nemyslíš na další.

Někdy se nám věci zdají moc všední, a tak jim nedáváme hodnotu, která jim patří – jsme myšlenkami jinde a říkáme si jen: už abych toto měl za sebou. Udělejte ale z toho, co zrovna děláte, jedinečnou událost, privilegovaný čas, zhodnocení vnitřního pokladu: při zalévání květin, při cestě se smetím, při rozhovoru, při vaření, při svém pracovním úkolu…

 

Já a Ty

stpaul.jpgNěkteré naše vztahy nejsou snadné, některé mohou i bolet. Zkus si vybrat tři až pět lidí, které si napíšeš nebo si je uložíš v hlavě. Napřed někoho, s kterým máš vztah celkem dobrý. Najdi si pět minut času a představ si kavárnu, nebo trávník v parku nebo jiné klidné místo kdy s tím člověkem hovoříš. Hovoříš s ním v pokoji, mluvíte spolu tak, aby to bylo od srdce k srdci. Co si asi prožívá?

Máš zavřené oči a jako neviditelný pozoruješ sebe sama a svého blízkého, jak se bavíte jako přátelé. V dalším kroku si můžeš sednout – posílen první zkušeností – s někým, s kým máš vztah problematičtější. Co je schované za tou clonou, která mne od něj odděluje? Jak bychom mohli odblokovat to, co je zablokované.

Tyto lidi můžeš každý den nabízet Bohu v modlitbě: vyjmenovat je v duchu a říci, že odevzdáš Bohu Váš vztah k proměně, jakkoli bude třeba postupná.

Vztah se může postupně měnit – zakonzervované stereotypy se pohnuly.

Uveřejněno na: petrnespor.blog.idnes.cz

Příspěvek byl publikován v rubrice Adventní stezky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>