Podezřelý spisovatel, nosič holí, adventní rosnička a babička

Těšte můj lidMám pro vás otázku. Adventní otázku.
Co mají společného neohrožený Will Smith v roli Bagger Vance, bohémsky moudrý Tom Hodgkinson, starosvětský prorok Izaiáš a moje babička? Každý z úplně jiného koutu světa. Zabývali se každý něčím zcela jiným. Ale přesto mají společné to nejpodstatnější. Dobře, začněme právě babičkou.

Zpěv babičky

Moji prarodiče žili na venkově. Měli hospodářství. K babičce a k dědečkovi jsme jezdili dost často a rádi. Byl to pro nás svět plný objevování v jednotlivých propojených stodolách, kůlnách. Ale i za humny se skrýval tajemný svět: hora Chříb, údolí Smetanice, řeka plná pstruhů, rybník plný okounů, alej se skvělými třešněmi. Na statku slepice, kačeny, husy, prasata, krávy. Na zahradě stromy plné ovoce, dodnes si pamatuji jejich chuť.

Já si z útržků vzpomínek vzpomínám na babiččin zpěv. Na písničky, které zpívala. Bylo to v té kuchyni, kde bývala ještě plotna, ráno jsme v ní mohli nachystat potřebné palivo a zapálit, což bylo pro kluky jako já s bráchou silný zážitek (strýc byl u dobrovolných hasičů…).

Babička zpívala. To už se dnes tak nevidí nebo spíš neslyší. Zpívala prostě, i se zaujetím. Něco jsem ale nechápal: zpívala nekonečně dlouhé písně,  měly snad deset, dvacet slok. Pamatovala si je.

Byla tam vždy velká pohoda.

Tom Hodgkinson a Sex pistols

Těšte můj lidVíc takových vzpomínek mi naskočilo, když jsem si asi před dvěma lety při cestě z práce v Brně u Barviče koupil knihu

Jak být volný

a začal ji číst.

Delší dobu jsem na ni měl již políčeno. Ten den jsem si uvědomil, že nastal čas. Knihu o volnosti jsem si doma vychutnával, s autorem jsem se místy chechtal, jindy s ním nesouhlasil, že toto trochu přehání, že je fakt magor, ale většinou jsem žasl nad jeho moudrostí a nadhledem. Tom Hodgkinson je autorem více knih podobně potrhlých jako je tato, možná některé znáte. Podtitul knihy zní:

Užívejte života naplno

Tom je veselý, a je provokatér. S nadsázkou, ale i s obrovským zaujetím pro vnitřní svobodu, vede čtenáře přes překážkovou dráhu dneška, odkrývá poklady tam, kde je často nehledáme. Několik z jeho vtipných stručných výzev (pozor, je to slovní dynamit; a máte-li sklony doslovným porozuměním, radši tu knihu nečtěte):

Smrt supermarketům
Pečte si vlastní chleba
Hrajte na ukulele
Otevřete obecní sál
Úsilí je marné
Přestaňte naříkat
Skládejte hudbu
Přestaňte konzumovat
Začněte tvořit
Zpátky k půdě
Rozdrťte lichvu
Přijměte krásu
Přijměte chudobu
Ať žije dláto
Miluj bližního svého
Osvoboďte svého ducha
Obdělávejte zemi
Dělejte kompost
Jsme svobodní
Radujte se

 Autor jak věrozvěst svobody do našich globalizovaných časů v samotném úvodu praví:

 Toto je kniha o dobrém životě. A v jeho samotném jádru je jedna prostá pravda: když obejmete svobodu, život se stane jednodušším, levnějším a mnohem zábavnějším.

Západní svět si nechal svobodu, veselost a zodpovědnost vzít stejně jako my, a nahradil ji chamtivostí, soupeřením, osamělou námahou,  šedivostí, dluhy, McDonaldy a obřími farmaceutickými firmami.

Konzumní věk nabízí mnoho pohodlí, ale málo svobody. Vlády podnikají nekonečné nájezdy na naše občanské svobody. ZDRAVÍ a BEZPEČÍ vládám slouží jako záminka k rozšíření jejich pravomocí.

Ve světě je přítomná ale i tradice spolupráce, která na rozdíl od soupeření, umožňuje skutečnou svobodu. Existuje tu navzdory konzumu i silná tradice odmítání peněz, majetku a obchodu jako prvořadých životních cílů. Neměli bychom spoléhat na to, že nám život uspořádá někdo jiný. Je lepší mít důvěru, že to zvládneme sami. Jsme svobodní duchové. Bůh je láska. Jste svobodní.

 Z dvaceti devíti kapitol, které se většinou čtou jak dobrá detektivka, vybírám alespoň koncentrát z té první:

 Vyžeňte úzkost a nedělejte si starosti

Co se úzkosti týče, tak vám řeknu jedno: „Není to vaše vina.“ Setřeste to břímě: tento příšerný, hlodající, žaludek svírající pocit, že je něco špatně, smíšený s pocitem bezmoci, je prostě důsledkem toho, že žijeme v úzkostné době, utiskováni puritány, uvěznění kariérou, ponižováni svými šéfy, ohrožováni bankami, sváděni celebritami, nudění televizí.

Neustále doufáme, bojíme se, nebo něčeho litujeme.
Existující mocenské struktury – neboli systém – vás chtějí mít vystrašené. Úzkost mu náramně vyhovuje. Úzkostní lidé jsou totiž dobří konzumenti a dobří zaměstnanci. Úzkost nás zahání do vyhřátého bezpečí nakupování s kreditní kartou a pojídání mizerného jídla, takže systém tak záměrně úzkost vytváří a zároveň slibuje, že nás ji zbaví.

Prolistujte si  kterýkoli den Daily Mail a zjistíte, že devět z deseti zpráv je negativních a znepokojujících. Tedy zdá se: Tam venku se zdá, že je nebezpečný svět, plný šílených, sebevražedných teroristů s bombami, vrahů, zlodějů, lumpů a katastrof! Zůstaňte doma! Dívejte se na televizi! Nakupujte přes internet! Natáhněte se na pohovku a pusťte si DVD… Jak zpívala skupina Black Flag v písničce „TV Party“: „Televizní zprávy vědí, jak to tam venku je, je to hrůza!“ Výsledek: Masový pocit bezmoci. To, čemu věříme, programuje naši realitu.

Svět komerce s námi jedná jako s celebritami – „Protože vy za to stojíte,“ jak říká reklama. Lichotí nám a podlézají nám a dělají to tak dlouho, dokud jim nepodáme svou kreditní kartu. Pak nás odstrčí stranou a odsoudí do očistce, kde celou věčnost čekáme, až na nás přijde řada na zákaznické lince. Jsme to ale blázni.

Ty stejné instituce a přístroje, které nám prodávají za účelem našeho pohodlí a bezpečnosti, nás neustále upomínají na číhající nebezpečí. Policie. Kamery na sledování rychlosti. Poplašná zařízení.
Zdraví a Bezpečí,
tyto dva temné vězeňské dozorce, využívají ti, kdo nám chtějí zasahovat do života, k zavádění ještě přísnějších opatření na omezení naší svobody.

Úzkost je obětování kreativity ve jménu bezpečnosti. Znamená to vzdát se osobních svobod výměnou za nikdy nesplnění příslib pohodlí, vaty a klimatizovaných nákupních center.

 Tom Hodgkinson navrhuje více nápadů, jak těmto tlakům, úzkostnosti a soudobé šílenosti čelit:

Nakrmte správně svou mysl. Dieta složená z dobrých knih, bez ubohých novin a časopisů, které úzkost jen zhoršují, je základem kvalitních myšlenek a soběstačné, vynalézavé osobnosti. Provzdušňujte, obohacujte, „mulčujte“ svoji mysl kvalitními ingrediencemi, knihami, dobrým jídlem, krásou.

Potřebujete také výživu v podobě podnětné společnosti, dobré nálady, veselí, hodování a zábavy. Posedět v příjemné společnosti přátel je jedno z největších potěšení, které nám život může nabídnout, a dokáže potlačit ony úzkostné pocity. Z velké části poznáním, že je mají i ostatní.

Ohromně pomůže také to, když ze života odstraníte noviny a televizi. Já sám jsem to dokázal omezit na jedny noviny týdně. Nahraďte televizi přáteli a noviny knihami.

Jezděte na kole. Nebo choďte pěšky. Proplouváte tak městem, jste v něm, ale nepatříte mu, prožíváte ho, ale neovládá vás.

Jinou strategií, jak se vyrovnat s úzkostí, je postarat se o to, aby váš den byl pestrý. Jednou z radostí ze života na venkově je to, že je tam hodně tělesné práce. Tři nebo čtyři odpoledne týdně se plahočím na své zeleninové zahrádce a sázím, okopávám, pleju, rozvážím hnůj nebo jen tak lelkuju. Dieta tvořená výhradně duševní činností je dusivá. Farmaření přináší člověku mnoho skvělých věcí, třeba spoustu času na přemýšlení o podstatných věcech.

Další myšlenka: Nechoďte do posilovny. V posilovnách hrají velkou roli ješitnost a peníze, je to absurdní snaha o dokonalost. Posilovny, to je konzumní etika přenesená na tělo.

I pocit vlastní důležitosti plodí úzkost. Musíme se naučit nedbat – ne ve smyslu být sobecký, ale ve smyslu zdravě bezstarostný.

Takže osvoboďte se od „starání se“. Stát se veselým a bezstarostným je pro vás jako hledače svobody revoluční povinností. Přestaňte pracovat; přestaňte nakupovat; začněte žít. Hodujte, pijte. Jezte kapouny a dobrou šunku. Pijte kořeněné víno a fajnové pivo. Vyrábějte si džemy a chutney. Vyhrávejte na flašinet. Pořiďte si klavír. Vaše úzkost je produktem vaší fantazie, i když ovlivněné komerčním světem okolo, a ta dokáže stejně tak úzkost nahradit dobrou náladou.

 Nedá mi to, zde je ještě přídavek – něco ze druhé kapitoly:

Rozbijte pouta nudy

Došlo k něčemu příšernému, a tím je skutečnost, že obří prodejní řetězce proměnily naše města – kdysi tak pulzující životem, plná dění a rozmanitosti – v uniformní obchodní centra zaplněná nakupujícími zombiemi. Dnešní město se podobá hromadě bytů seskupených kolem obrovského zatuchlého nákupního střediska. Při procházce centrem města na vás padne melancholie. Útočí na vás velké značkové prodejny: bezbarvé instituce, které vytlačily veškerou zábavu a rozmanitost starých krámků, hokynářství, galanterií, rybáren, pekařů, květinářů, ševců a lékárníků. Touha po růstu a ovládnutí trhu vyhnala z měst ducha nezávislosti. Téměř. Tu a tam přežívá ještě průčelí nějakého starého viktoriánského obchodu a jeho krása, elegance a smysl pro zábavu září jako duha.

Nuda ve společnosti i politice – jen linie, řady, zástupy, absence jakékoli individuality, nejdál tento princip dotáhli nacisté: uvalování byrokratického pořádku na všechno, systematické odstraňování všeho zajímavého – hlavně Židů, ale také cikánů, tuláků a všelijakých disidentů. Rozesílání oběžníků, vyplňování formulářů, všechno zarovnané a vymydlené.

Těšte můj lidAle tvořivý duch ještě žije. Na skotském ostrůvku Eigg se všichni místní sejdou v sobotu večer a muzicírují a popíjejí. Nikdo jim neplatí, nikoho si nenajímají. Hrají pro radost, ne pro zisk. Abychom porazili nudu, musíme převzít kontrolu nejen nad svou prací, ale i nad svým volným časem. Umění stojící mimo světla uměleckého světa, tvořivá činnost od zcela obyčejných lidí. Naši kreativitu jsme díky nahrávkám a videím svěřili do rukou profesionálním hudebníkům a filmařům. Extrémní sporty: abychom cítili, že ještě žijeme, protože po většinu roku si díky práci připadáme mrtví, a tak se v zoufalství vrháme na kusu gumy z mostu. Abychom ještě něco cítili. Nuda.

Celý svět plný nudy je přesně to, na co útočili Sex Pistols. Absolutně s Johnnym Rottenem souhlasím – taky nechci žádnou dovolenou na slunci. Odmítám vaši ubohou nabídku dvou týdnů na pláži (nudná dovolená) jako protiváhu padesáti dnů v kanceláři nudná práce.

Všichni můžeme být tvořiví, všichni můžeme být svobodní. Punk chtěl vrátit tvořivost zpátky do rukou obyčejných lidí. Může to dělat každý, říkali, a abych to dokázal, tak tady máte tři akordy, které potřebujete k tomu, abyste napsali písničku: E, A, B7. Udělej si sám.

 

Třetí mudrc v poradním kruhu

Těšte můj lidK ohni poradního kruhu zveme teď dalšího z náčelníků, který má dnes co říct. Do kruhu ke zpívající babičce, k poťouchlému Tomovi přichází teď slavný a ze všech dnešních mudrců nejstarší, pan Izaiáš, je to velký židovský prorok, žil stovky let před narozením Ježíše a je podle něj napsána i stejnojmenná starozákonní kniha. Kdo ji znáte, víte, že jeho zvěst pohladí na duši.

O prorocích  bývá představa jako o profesionálních předpovídačích budoucnosti – taková rosnička, která zase předpovídá počasí. Názor je třeba trochu poopravit. Proroci byli především mužové a ženy, kteří v dané době dokázali bez  prázdných řečí vyslovit pravdu o tom, kde se nacházíme, a kam komunita zrovna teď směřuje, jaké má před sebou možné volby. To vše ve vztahu k Bohu, který má největší respekt k lidské svobodě, je zároveň v čase i mimo čas. Proroci se zabývali i obrazem Boha, jaký Bůh je. Ať už šlo o odhalení falešných představ o Bohu nebo o  dotýkání se samotného tajemství Božího. A to se vždy děje v náznacích, v obrazech, příbězích a básních, protože to jsou nejlepší prostředky, jak v těchto pokusech – přiblížit Boží tajemství –  aspoň trochu uspět. Nyní se ale již dostáváme do akce – Izaiáš byl prorok z extraligy.

A právě teď v neděli křesťané v kostelích po celém světě četli tuto část z jeho knihy – slyšte slovo proroka Izaiáše:

 

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá:

   „Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla.“

   Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!

   Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede.“

Z <http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=7&m=12&r=2014#C1>

Pomyslíme si:

Jaký vlastně ten Bůh je? Jak smýšlí nad tímto našim pološíleným světem? Jak přemýšlí o mně? Jaký je Bůh? Jací jsme my? Jací být nechceme? Jací ano?

Těšte, těšte můj národ! – to zní od Boha skrze Izaiáše.

Uprostřed jeruzalémských rozvalin a zkušenosti mnohaletého krutého vyhnanství ze země (doba, kdy kniha vznikla) nemá Hospodin v ústech ani slova soudu, ani pohrdání, ani slova působící úzkost. Do vystresovaného národa, který je ohrožený ze všech stran a zažil si nejedno příkoří, do takové situace představuje se Hospodin takový, jaký je:

Těšte, těšte můj národ!

Bůh není neurotik.
Není stižen poruchou osobnosti.
To my trpíme v různých rovinách těmito neduhy. Bůh nerozděluje, spojuje. To my lidé vytváříme manipulace (nebo jim podléháme), strašíme, budíme úzkost. Bůh to nedělá, jakkoli si to mnozí myslí. Místo toho On říká duchovním autoritám, té doby i té naší, aby zvěstovali lidem, jak to s ním, s Bohem, je, jaký je:

Těšte, těšte můj národ…

Bůh chce potěšit lidi. Ne je vystrašit. Ten, kdo straší, vyhrožuje, rozděluje… – to je vzdálené srdci Božímu. Chce spojovat, ne rozdělovat.

Zde pramení zdroj adventu, ze kterého neteče umělá hmota, ale živá osvěžující voda. Bůh chce prostě – abychom žili.

Kdo je Bagger Vance?

Do poradního kruhu mudrců dnes zvu ještě jednoho tajemného muže. A přesně takovým byl Will Smith v roli Baggera Vance. Tajemný muž,  nosič holí nadějného playera Rannulpha Junuha (hraje Matt Damon; v ženské hlavní roli nesmíme zapomenout na skvělou Charlize Theron).

Těšte můj lid

Bagger Vance – jeho úsměv je záhadný (ne náhodou), ale zároveň neskutečně laskavý a šibalský. Někdo, komu začnete věřit. Někdo, kdo vás naučí vnímat váš prostor, váš vlastní nezaměnitelný švih. Někdo, kdo vám pomůže najít sebe, i tehdy, když už jste si mysleli, že to dávno víte. Celý příběh se jmenuje

Legenda o slavném návratu.

Tento film je pro mne mysterium. Vždy mě dojme, klidně se mi smějte, nevadí mi to. Nejlepší, nejcitlivější film o Bohu v historii? Takto to já cítím. Jeden z mých TOP TEN? Pro mne ještě víc…

Neuvěřitelná kombinace moudrosti, legrace a nadhledu. Znalosti života. Mistrovské dílo Roberta Redforda.

  • Tiše. Klidně. Vzpomeňte si…
  • Už je to dávno.
  • Ale ne – je to jenom okamžik…
    …nastal čas opustit svoje stíny. Čas rozhodnout se.
  • Nemůžu.
  • Můžete.
    Nejste sám.
    Jsem tu s vámi…
    …A teď hrajte – svou hru. Tu, která je určena jen pro vás.
    Hru, se kterou jste přišel na tenhle svět.
    …dejte to tam…
    …Přišel ten pravý čas.

Víc neprozradím.
Ten film je pro mne plný božských věcí – ve slovech, i mimo ně.
Link s informacemi o filmu je zde.
Můžete si ho někde sehnat.
Třeba tam taky uvidíte, co já.

Jednu božskou věc ale v závěru chci uvést. Taky proto jsem dnes Buggera a jeho svět sem pozval – do poradního kruhu, do tajemství druhého adventního týdne. Buggerův skvělý kolega Hardy (chvíli vtipný mladík, jindy vtipný stařík) někde ve filmu poznamená – jen tak mimochodem – jednu pravdu, která mě dostává. Takovou, která mi jde od srdce hrozně moc.  Myšlenka, co vyhání úzkost. Může uzdravit svět. Je plná úsměvu i ranního slunce. Ta, která shrnuje všechno to, co je psáno výše. Ta spojuje dnes pozvané mudrce u poradního kruhu. Něco, co může osvobodit naše prožívání adventu. Proměnit. Osvobodit nás od obav. Osvobodit od postoje být šílený, jak to pozorujeme doma v zahraničí – doma – v srci u sebe.

Hardy říká:

Říká se,
že Bůh je nejšťastnější,
když si jeho děti hrají.


Hravé adventní rituály

Hra Ostrov

Těšte můj lidHraji ji už několik let. Schází se v ní vynalézavost, skromnost a dobrá zábava. Buďte ale opatrní – pokud by ji všichni doma nehráli s nadšením, ještě nenastal ten čas.

Spočívá v tom, že si uvědomíte svoje aktuální zásoby ve špajzu, lednici a na poličkách. Některé z nich už tam leží třeba i docela dlouho. Projev blahobytné společnosti. První krok je: všechno, co už je divné a zkažené – vyhodit. Druhý krok vás ale může bavit: Fór je v tom, že zahlásíte Ostrov a prostě si na pár dní, na týden, dva ušetříte cestu na nákupy (když koupíte nějakou drobnost, třeba česnek k bramborám, čerstvý chleba, to pravidla hry připouští).

Hra začíná být zajímavější v okamžicích, kdy vaše kreativita (a hlavně mizející možnosti v zásobách) vytvoří kombinace, které byste jinak nevymysleli. Může to být chleba s čokoládou, špagety s tvarohem a medem, brambory s cibulkou a jahodovou marmeládou, bramborák s kousky kandovaného ovoce, pečené brambory s česnekem nebo bez nich, dobrá rýže s pórkem, sýrem a olivovým olejem… je tu nekonečné množství možností.

Nezapomeňte: hraje se, dokud nás to baví, nesmí jít o jídelní teror, ale o zábavu, o hru, o zdravé prosté jídlo, skromnost. O prožití prostých věcí. Vše je možné přizpůsobit možnostem, bez krajností, s úsměvem.

Co je důležité: Advent je období, kdy můžeme bystřit smysly, vnímat to, v čem se máme královsky. I toto nás může léčit od remcání. Nemusíme si hned jídlo odpírat, jíst při jídle provinile – to plodí negativní myšlenky. Pojďme jíst jako ti praví poživačníci: udělejte si velmi jednoduché a levné jídlo – příklady viz výše.

Ale na čem záleží: dejte do toho srdce. Udělejte to s láskou, pokud možno společně (každý něco nachystá… šéfkuchař ale musí zůstat jeden). Nádherně připravte adventní stůl, ne luxus a kudrlinky: ozdobí ho třeba adventní věnec, jablka, buráky, větvičky…

A tak se hra Ostrov proměňuje také ve hru Královská hostina. Hrejte si s adventem, užijte si Královskou hostinu, s úctou a zdvořilostí ke spolustolovníkům.

Těšte, těšte můj lid – Cesta sou-citu

(inspirováno knihou Leo Babauta – 52 změn)

Leo Babauta připomíná:

Soucit je jednou z mála věcí, které mohou do života vnést okamžité a dlouhodobé štěstí.  Klíčem k rozvíjení soucitu ve vašem životě je učinit z něj každodenní praxi. Meditujte o něm ráno (můžete to dělat při kontrole e-mailů), přemýšlejte o něm při interakci s druhými a uvažujte o něm večer. Tak se stane součástí vašeho života.

Neboť jak často říkal dalajláma: „Toto je mé prosté náboženství. Není zapotřebí chrámů, není třeba složité filozofie. Náš vlastni mozek, naše vlastni srdce jsou naším chrámem. Filozofii je laskavost.“

Proč ve svém životě rozvíjet soucit? Existují vědecké studie, které tvrdí, že z praktikování soucitu plynou fyzické přínosy — lidé, kteří jej praktikují, produkují o 100 procent víc DHEA (hormonu, který působí proti procesu stárnutí) a o 23 procent méně kortizolu („stresového hormonu“).

Existují ovšem i další přínosy a ty jsou emocionální a duchovní. Pomáhá vám být šťastnější a současně činí šťastnějšími i lidi kolem vás. Praktikujme soucit každý den.

Ale ještě něco ke slovu soucit. Aby to nebylo nedorozumění. Nemyslí se zde žádný falešný soucit, který jen podporuje zlé kastovnictví, že já jsem v pohodě a on ne, že já jsem chytrý a on… není, že já jsem zdravý a on, ona ne. Žádný degradující soucit. Myslí se tím o něco zcela jiného: O snahu vcítit se. Porozumět někomu. Uvědomit si -rovný s rovným. Pomoci někomu. Je to prožívání pocitu sounáležitosti (felow feeling), prožívání blízkosti s konkrétním člověkem (jakkoli náš vztah může být i dost složitý). Proto zkusím pomoci k lepšímu porozumění, pomlčkou: sou-cit.

  1. Těšte můj lidMůžete do postoje sou-citu každé ráno. Nastartovat ho třeba při ranní sprše, nebo když pijete ranní kávu, nebo u zapínání počítače. Přemýšlejte o tom, co soucitného jste udělali večer, koho byste dnes mohli potkat a jak byste mohli být soucitní vůči němu i dalším.
  2. Kdykoliv se s někým setkáte, přemýšlejte, jak byste mu mohli projevit sou-cit. Ať není východiskem váš spor, nebo strach nebo vaše zájmy, ale váš sou-cit. Udělejte vstřícný krok. Vnímejte ho jako člověka. Má něco za sebou. Něčím třeba trpí. Má svoje sny a možnosti se rozvinout. Čím mu mohu prospět? Třeba už jen tím, že tu jsem?
  3. Zkuste přemýšlet o tom, komu byste nějak mohli aktivně pomoci, projevit sou-cit. Záměrně vyhledávejte lidi, kterým můžete pomoci.
  4. Ve chvíli krátké meditace si můžete v tichu, v autobuse, nebo i večer před spaním, spolu s vaším dechem opakovat slovo Izaiášovo, to slovo je Boží:

Těšte.…těšte můj lid…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Adventní stezky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>