Nabízím základní plány k postavení třetí brány. Ty předchozí brány byly, jsou a budou. Díky Bohu, to je jejich síla a z toho pramení jejich naděje. Ta třetí je jiná dimenze. Ta třetí prostě je, je teď. Proto se jmenuje jednoduše: Nová brána. Do Svatého týdne Novou branou.
Vždycky jsem si nějak neuměl moc poradit s postní dobou. Bližší mi byly adventní týdny. Nebo i vánoční a velikonoční doba. Úlevou a projasněním mi bylo vysvětlení (myslím, že to byl tehdy Aleš Opatrný), poznání, že postní doba je nikoli především dobou postů, křížových cest, zapírání se… Je to především doba přípravy katechumenů na křest. A my můžeme tyto katechumeny doprovázet.
„Co si počnu se Svatým týdnem?“, krátce před jeho branou se mi to honí hlavou jako chladně-teplý vítr tohoto týdne, který neví, jestli se přiklonit ještě k zimě, nebo se už rozhodnout pro dosud nepoznané další jaro. Před branou Svatého týdne. Letos lze směle říci: když před branou, tak před Branou milosrdenství, díky, Františku.
O svátcích mohou přijít ke slovu různé aspekty naší duše. Svátek se slaví, jenom když se z něj dá žít. Oslavami se v naší duši něco pohne. Jsou odhalena naše ohrožení, zároveň však i naznačeny cesty, jak lze tato ohrožení překonat. Všechny svátky uzdravují. Svátky církevního roku se vztahují k cestě Ježíšově. Tím, že jdeme Ježíšovou cestou, nacházíme cestu ke zdravému a plnému životu. Chtěl bych zmínit jen několik svátků a uvažovat o jejich uzdravujícím působení: Celý příspěvek
„Jen cesta ti dává svobodu, bratříčku.“ Cesta karpatskými horami Rodna a Suhard nám začínala dvoudenním deštěm. Stoupali jsme od řeky v údolí až k prvním dvoutisícovým vrcholkům. I cesta může být cíl, říká se. Jen cesta ti dává svobodu, lehkonohý bratříčku – takto vypráví Miroslav Nevrlý v neuvěřitelných Karpatských hrách. Říká se jí bible poutníků, naučila mě v životě mnohému. Miroslav Nevrlý píše: Celý příspěvek
Minulý týden dopoledne v čekárně jedné brněnské polikliniky byl neočekávaný klid. Na výběr některé z asi padesáti křesel. Širokým pásem oken pronikal z vnitrobloku dar slunce. Měl jsem čekat asi hodinu, což skýtalo dobrou příležitost otevřít si knihu. Hned jsem toho využil. Na druhém kanálu jsem ale mohl – a vlastně mi ani nic jiného nezbývalo – pozorovat na minimalistické scéně prvorepublikové funkcionalistické čekárny, jak se tu v nepravidelných periodách objevují malá zajímavá dějství psaná životem:
Mám pro vás otázku. Adventní otázku.
Co mají společného neohrožený Will Smith v roli Bagger Vance, bohémsky moudrý Tom Hodgkinson, starosvětský prorok Izaiáš a moje babička? Každý z úplně jiného koutu světa. Zabývali se každý něčím zcela jiným. Ale přesto mají společné to nejpodstatnější. Dobře, začněme právě babičkou.
Příslib následujících 25 dnů
Že by se zde podával nějaký adventní koktejl? Něco jako Bloody Mary nebo Whiskey Sour nebo Cuba Libre? Něco, co nás postaví na nohy a hodí do pohody? Hmmm, fungují tyhle fígle? Celý příspěvek
aneb:
„Tvoje stezka je jen tvoje a je zajímavější, než sis myslel. Může to být cesta mimo hlavní proud.“
